Wenzel Jaksch, sochař mezi vlky.(2.část)

Po první světové válce se Jaksch vrátil do Čech, kde se o ovládnutí nového státu pokoušeli čeští šovinisté. I Masaryk s nimi neúspěšně bojoval. Jaksch, který utrpěl ve válce těžké zranění, se stal tajemníkem české organizace německých sociálních demokratů DSAP (Deutsche socialdemokratische Arbeitpartei). V roce 1929 se stal poslancem parlamentu ČSR a byl jím až do 15. března 1939.

Protože odmítal marxizmus i nacionalizmus a kriticky se stavěl i k národnostní politice československé vlády, nenašel příliš politických přátel. Pro Berlín byl zrádcem německého národa. V době mnichovské krize se postavil proti odtržení Sudet, přičemž zdůrazňoval autonomii sudetských oblastí v rámci československé federace. Ve svém pověstném projevu v poslanecké sněmovně varoval henleinovce i Hitlera před sílou československé armády, která svou zemi ubrání.

Po 15.březnu 1939 se mu podařilo dostat do Londýna, kde navázal kontakt s Benešem, který však při sestavování exilové vlády na Jaksche "zapomněl". Po atentátu na Heydricha v květnu 1942 Benešova politická hvězda u spojenců silně zazářila, takže exilový prezident mohl bez problémů operovat s nápadem na poválečný odsun českých Židů a sudetských Němců z Československa.

Jaksch se pokoušel Benešovu aktivitu ztlumit. Nechápal, proč by upracovaní lidé z chudých horských chaloupek měli být potrestáni za Hitlera a Henleina a jejich propagandu. Beneš však už v té době byl zcela posedlý nenávistí ke všemu německému a ke všem, kteří kritizovali jeho prosovětskou politiku a kapitulanství v době Mnichova, a s Jakschem jednostranně přerušil kontakty. Když pak Jaksch založil výbor, který žádal obsazení Sudet spojeneckými vojsky a vytvoření středoevropské federace, stal se pro Beneše větším nepřítelem než Henlein.

Konec války a poválečné období proběhly bez ohledu na Jakschovy tužby. Až v roce 1949 se mu podařilo s anglickou manželkou Joan přestěhovat do Německa, kde se stal vedoucím Zemského úřadu pro uprchlíky a zapojil se do práce německé sociální demokracie a sudetoněmeckých organizací. V roce 1953 se stal poslancem Spolkového sněmu, v roce 1964 předsedou Svazu vyhnanců. K jeho velkým přátelům patřil německý kancléř Willi Brandt.

Nastal konec tradičních českých vánoc?

Nařízení MZe, že prodavač ryb, který usmrcuje rybu, musí být vyučený řezník nebo mít maturitu v oboru, fakticky znemožňuje prodávat čerstvé ryby nejen ve stáncích, ale i v naprosté většině kamenných obchodů. Ti lidé za pultem totiž jsou v lepším případě vyučení prodavači či příležitostní brigádníci.

Nic proti ochraně hospodářských zvířat. Nakládání se zvířaty při transportu či na porážkách a slepičí koncentráky nejsou nic příliš civilizovaného a po pravdě kvalitní potraviny se takto příliš dělat nedají. Maso trpících a silně stresovaných zvířat má totiž zřetelně nižší kvalitu. I ochrana zvířat má však své meze, které ministerská vyhláška nepochybně přehlédla. Zabít kapra umí na jihočeských vesnicích rychle a potichu každý šestiletý pytlák a zabíjení ryby by mělo být součástí osnov základní školy, spolu s dalšími elementárními pravidly týkajícími se zacházení s potravinami a přípravy jídla. I to je totiž součástí kultury. A takový kapr načerno je nepochybně umělecké dílo plně srovnatelné s Kaplického blobem. A to je nutno uznat, pokud máme být kulturní a civilizovanou společností, a ne tlupou konzumentů plastových kolorovaných hamburgerů a zmrazené pizzy, zemí, kde vládnou ropní šejci, šéfové fastfoodů a kardiochirurgové.

Možná však předvídaví ministerští úředníci usilují právě o to, aby budoucí generace vůbec nebyly schopny rozeznat, zda to, co mají na talíři, pochází ze zvířete, nebo přiteklo ropovodem Družba. Jiné racionální zdůvodnění, než že jde o spiknutí chemických koncernů proti tradiční přírodní stravě, totiž nelze nalézt. Ale pak by to měla rychle začít řešit Bezpečnostní informační služba. Alternativou spiknutí je potom pouze nějaká dlouhodobější forma ztráty příčetnosti.

Nakonec již dříve platné a kontrolované pravidlo, že před prvním úderem má prodavač rybě zakrýt hadrem oči, vzniklo nejspíše na základě nemírného sledování historických filmů z vojenského prostředí. Zaplať pánbůh, že legislativa nevyžadovala u kádě úředně jmenovanou popravčí četu.

Ten, kdo nyní rozhodl, že je k usmrcení šupináče třeba řezníka, musí být buď vyznavačem hnutí Hare Kršna, nebo obětí úrazu, kdy za studií na zemědělské praxi omylem zkoušel podojit býka a s následky takto vzniklého úrazu se dosud nevyrovnal. (Zdroj: Pavel Páral, MF Dnes).

V Praze založena národní garda.

Ve stínu oslav 28.října a ve stínu afér politiků oznámila v neděli v Praze Národní strana, že založila polovojenskou organizaci, národní gardu. Inspirovala je zřejmě nedávná oficiální přísaha maďarské národní gardy v Budapešti.

Tak jako každý podzim, po letním teplém duševním rozptýlení, po návratu mladších dovolenkářů ze zahraničí opustili chaty a chalupy i důchodci, ve velkých městech začalo být opět nějak těsno, jako by přibylo lidí. Šero, mlhy, chlad větší část obyvatel zahnaly do tepla domovů, k obrazovkám televizorů a k monitorům počítačů, a tak ulice jsou jako stvořené pro reje nespokojenců, extrémistů a provokatérů.

Polovojenskou organizaci českých národních gardistů má vést Michal Kubík. Jednotka by měla zajišťovat ochranu shromáždění Národní strany a také pomáhat při živelných katastrofách. Jako důvody ke vzniku gardy je uváděno rozpuštění armádních záchranných praporů, nefunkčnost policie a ochrana občanů před nepřizpůsobivou komunitou a cizinci. První slavnostní přísaha Národní gardy by se mělo uskutečnit 28. října 2008.

Politici se k vytvoření gardy vyjádřili jen neutrálně, neboť jsou zaměstnáni řadou jiných případů včetně pochodů neonacistů 10.listopadu 2007 Prahou. Poslední dobrovolné ozbrojené jednotky na českém území byly neslavně proslulé Lidové milice, které byly rozpuštěny v roce 1989. Pokud by byla ozbrojená garda povolena Národní straně, určitě by následovaly další včetně již jmenovaných Lidových milicí.(Foto.internet)

Revoluce v povinném ručení.

S experimentem, novým a spravedlivějším systémem zákonného pojištění, přichází v Dolních Rakousích pojišťovna Uniqua. Pojišťovna vychází z ideje: Kdo méně jezdí, má méně nehod, má tedy platit menší pojištění.

Pojišťovna chce od letošního listopadu řidičům nabídnout do aut zařízení, na které bude napojen navigační systém GPS, který bude sledovat počty ujetých kilometrů. Kdo ujede méně než 10.000 kilometrů, tomu se započítá prémie, vrátí se pojistné ve výši 10 až 35 procent. Tento systém je v celé Evropě výjimečný.

Orientační GPS systém však neukazuje jen počet ujetých kilometrů, ale má celou škálu dalších možností. Při jakékoli nehodě, nárazu vozidla, na kterém je nárazový senzor, dostane cenrála signál o nehodě a okamžitě se pokusí pomocí mobilního telefonu s řidičem navázat kontakt. V případě nedostupnosti řidiče bude na místo odeslána pomoc.

Rovněž ze strany řidiče bude možnost se okamžitě nouzovým tlačítkem dovolat pomoci - v případě nevolnosti, poruchy, napadení atd. Toto zařízení bude fungovat na území celé Evropy, ve všech evropských oblastech pak bude pojišťovna napojena na záchranné služby.

V případě odcizení vozidla bude uveden do činnosti vyhledávací systém, který okamžitě zalarmuje policii v místě, kde se vozidlo pohybuje. Možnosti systému jsou zřejmě předem neodhadnutelné, v budoucnosti se očekává, že by jím mohla být měřena rychlost a vyhodnocovány dopravní přestupky. To by zřejmě přispělo k velkému zvýšení bezpečnosti silničního provozu. Otázkou je cena a také, jak se ke sledování osob budou stavět ochránci lidských práv.

Uniqua očekává, že v příštích třech létech se jí zásluhou GPS systému podaří v Rakousku zvýšit počet klientů o 15 procent, že si zařízení systému GPS nechá namontovat 60.000 řidičů. Především je očekáván příliv řidičů, kteří ujedou méně než 10.000 km za rok. Odhaduje se,že jen v Dolních Rakousích je 118.000 takových málojezdících řidičů. V celém Rakousku je jich téměř 1 milion.

Zvýhodněni mají být nejen řidiči, kteří málo jezdí, ale také ti, kteří jezdí po dálnicích, neboť na nich dochází k menšímu procentu nehod než ve městech a ostatních silnicích. (Robert Fischer)

Wenzel Jaksch, sochař mezi vlky.(1.část)

Jméno českého Němce Wenzela Jaksche většině současníků pravděpodobně nic neříká. Poválečné generaci toto jméno může mlhavě připomenout nejkritičtější leta "studené války", kdy na západ od Šumavy byli všichni nepřátelé, revanšisti a imperialisti.

Když 19. listopadu 1966 při dopravní nehodě Wenzel Jaksch ve věku 70 let zahynul, přišla československá komunistická propaganda o jeden z nejlépe viditelných terčů, nejlépe viditelných nepřátel. Jaksch byl nepřítelem, kterého čeští stalinisté moc dobře znali jako prvorepublikového sociálně-demokratického antifašistu. Marxisté nikdy nesnášeli levicové konkurenty, po uchopení moci je likvidovali v první řadě. Nikdy nedokázali zapomenout Stalinův příkaz z dvacátých let: bojovat se sociálními demokraty na život a na smrt.

Kaple v Dolní Stropnici

Wenzel Jaksch, rodák z Dlouhé Stropnice u Nových Hradů, měl spoustu nepřátel, silnějších a mocnějších, než byl on. Proto bitvy prohrával. Prohrál boj za postavení českých Němců jako plnoprávných občanů Československa. Prohrál boj s Henleinem, Hitlerem i Benešem. Prohrál nakonec i celý třímilionový národ sudetských Němců, který zmizel, rozplynul se po světě. Neprohrál však sny o nekomplikovaném soužití Čechů a Němců ve středoevropské federaci, bez ohledu na jazyk. Čtyřicet let po smrti se Wenzel Jaksch začíná jevit jako vítěz, a nejen proto, že na rozdíl od Hitlera, Henleina či Beneše za ním netekly potoky krve a slz.

Jako čtrnáctiletý zednický učeň se v roce 1910 dostal do noblesní Vídně, která v té době poskytovala obživu nejen dělníkům a služkám z Čech, ale nacházeli v ní také azyl umělci, vědci a političtí snílkové z celé Evropy. V době, kdy se ve Vídni mladý Wenzel Jaksch setkával s umírněným programem rakouských sociálních demokratů, byla tam politickou energií nabíjena celá řada lidí, kteří později vstoupili do dějin, od Gottwalda, přes Trockého, až po Hitlera. (pokračování)

Nemoc modrých jazyků.

První případ nemoci nazývané Nemoc modrých jazyků se objevil v jedné stáji ve švýcarském kantonu Basilej. Veterinární správa kantonu okamžitě učinila příslušná opatření. Nemoc, která je přenášena tropickým komárem Culicoidas imicola, je nebezpečná pro zvířata i pro lidi.

Ve švýcarském chovu bylo testováno 19 kusů skotu, z nichž bylo 6 pozitivních. Zvířata, u nichž nebude léčení úspěšné, budou poražena. V okruhu 20 km bylo od pondělí vytvořeno ochranné pásmo, přesun přežvýkavců nebude bez svolení veterinární správy možný.

Uvnitř ochranné zóny se musí dělat opatření proti hmyzu, například zvířata musí být jednu hodinu před setměním zaháněna do stájí. Opatření mají zamezit styku dobytka s komáry.


Ve střední Evropě se předtím nemoc neobjevila, v roce 2006 byla zjištěna ve Francii, Holandsku, Německu a Belgii, ojediněle byla zjištěna byla v Anglii a Dánsku. Nemoc se projevuje u skotu, ovcí a koz, její symptomy jsou kulhání, zvýšené slinění, otoky na hlavě a otevřené rány v tlamě.

Důchody, noční můra pragmatiků.

V poslední době se v souvislosti s novým povolebním uspořádáním stále častěji objevují zvláštní články o zdravotních a sociálních právech jako o pozůstatku komunizmu. Autory jsou obyčejně dobře materiálně zajištění pamětníci, kteří si období komunistického režimu pamatují maximálně z mateřských a jiných škol. Svou demagogickou volební kampaní jen potvrzují starou pravdu, že sytý hladovému nikdy neuvěří.

Prognózy o tom, že v nejbližších letech bude česká země zamořena lidmi nad 65 let, by možná bylo možné označit za poplašné zprávy, neboť jejich záměrem je negativně ovlivnit myšlení a chování mladších generací, které prakticky vůbec nejsou odolné proti různým kampaním - příkladem je komerční reklama, nabídka zboží je z 95 procent zaměřena na mladé lidi do 30 let. A rádoby objektivní články o vysokých sociálních podporách, umně podložené statistickými čísly vytrženými z kontextu, nejsou ničím jiným než reklamou vlády a ekonomických subjektů, které s ní spolupracují.

Co se týče důchodů, je vytvářen dojem, že to je česká specialita zavedená komunisty. Pomine-li se ustavní právo na zabezpečení ve stáří, doplněné různě vykladatelným slůvkem přiměřené, bylo by třeba uvést, že od počátku 20. století existuje ve všech vyspělých demokratických zemích, především že se nejedná o charitu, ale o pojštění, ze kterého zdaleka nejsou pojištěncům vyplácené ani ty peníze, které do něho vložili.

V českém případě se ve skutečnosti jedná o státní pojišťovnu, do které od roku 1948 musejí všichni lidé produktivního věku povinně přispívat, bez ohledu zda z něho budou čerpat, nebo ne. Ohromné částky, které do systému jdou, jsou pro vládu peníze spadlé s nebe, peníze schopné uhradit i největší dluh, který vláda udělá. Horší je to, když tato státní pojišťovna - v našem případě ČSSZ - má plnit povinnost vůči pojištěncům. Platit se nechce nikomu, stát nevyjímaje, zvláště když se zjistí, že peníze pojištěnců ve státní kase nejsou, že byly vypůjčeny na záchranu vytunelovaných bank a podobných privatizačních rošád, či na mezinárodní arbitráže.

V případě, že vládní národohospodáři nechtějí rozházené peníze navrátit do sociálního systému, objednají si reklamní demagogickou kampaň, jejíž hlavním argumentem je : "Doba se změnila. Už není socializmus, stát se o občany nemusí postarat. Na penzi, sociální dávky a bezplatné zdravotnictví není ani po létech placení nárok."

Schengen versus sobectví.

Ministři vnitra devíti nových členských států Evropské unie oznámili v minulých dnech v Praze, že jsou připraveni zrušit k 21. prosinci pozemní kontroly na vnitřních hranicích a začlenit všechny země do schengenského prostoru volného pohybu. Ministři schválili takzvanou Pražskou deklaraci, ve které se uvádí, že země, které aspirují na členství v Schengenu, učinily veškerá potřebná opatření a mohou se trvale zapojit do prostoru volného pohybu.

Rozhodujícím opatřením minulého období bylo zavedení systému, který obsahuje údaje o hledaných, pohřešovaných a nežádoucích osobách a o odcizených vozidlech a dokladech. Přeshraniční policejní spolupráce podle něj zaručí pro země větší bezpečí než současné hraniční kontroly.

Setkání ministrů v Praze předcházelo zasedání Rady pro spravedlnost a vnitřní věci. 14. prosince by měl rozhodnout EP jako celek. Pak bude moci rozšíření definitivně formálně schválit Rada Evropské unie. Vstupem do Schengenu se zruší kontroly na vnitřních hranicích mezi starými a novými členskými státy EU a mezi novými členskými státy navzájem. Na mezinárodních letištích by se měly zrušit 31. března příštího roku.

Tolik oficiální jednání politiků - volnému pohybu mezi sousedními zeměmi EU by nemělo nic bránit, jako nebrání nic uvnitř jednotlivých zemí, mezi okresy nebo kraji. Bohužel tak jednoduché to pro všechny není. Uměle vytvořené hranice mezi lidmi totiž dlouhá léta poskytovaly výborný job celým generacím úředníků a vojáků. Státní hranice naplňovala volební kampaň politiků, bez rozdílu politického systému.

Úředník ani politik se teplých křesel nikdy lehce nevzdá. Nejdříve se ozvali Rakušané. Cesta do Rakouska nebude ani po Novém roce úplně volná. Ač po vstupu Česka do takzvaného schengenského prostoru zmizí hraniční kontroly, jižní soused totiž plánuje, že policisty odvelené od hranic pošle hlídkovat jen pár kilometrů za ně. Rakouské politiky k tomu prý přinutili obyvatelé příhraničních měst, kteří se obávají zvýšení kriminality.

Kdo se setkal s několika kontrolami rakouské policie, zřejmě tomu uvěří, neboť dojem, že, na základě informace některého pozorného občana jde policie na jisto, je hodně silný.

Strach ze zrušení hranic nemá Německo, které při potírání kriminality spoléhá na spolupráci policie sousedních zemí. Rakušany od pokračování kontrol neodradil ani návrh na podobnou přeshraniční spolupráci policie. Standardně je policistům dovoleno pohybovat se deset kilometrů od hranic, ale Rakušané by chtěli operovat i dále – až třicet kilometrů od hraniční čáry.

Klasický podraz proti zájmům českého obyvatelstva však přišel ze strany českých ochránců přírody. Ti nechtějí opustit mocenské pozice, a Schengen nechtějí respektovat. Chtějí zabránit obnovení starých cest z Čech do Bavorska, pro ně by "zelená hranice" mezi českou částí Šumavy a Bavorskem a Rakouskem asi měla existovat "na věčné časy." Za své vzaly jejich dlouhodobé proklamace o spojení Šumavského národního parku s parkem Bavorský les a vytvoření společného, široké veřejnosti přístupného, zeleného ostrova ve středu Evropy. Nadále se ukazuje, že na prvním míste českých ochránců přírody jsou politické mocenské zájmy, podložené bohatou finanční podporou státu.

28.října 1918 - pohřeb plukovníka J.J.Švece (2.část).

Bolševici však podmínky dohod s Masarykem neplnili, snažili se odchodu československých legionářů zabránit, jejich záměrem bylo: marxisticky smýšlející část českých vojáků přetáhnout do svých jednotek, ostatní pobít. 25.května 1918 vydal Lenin příkaz: "Zastřelit každého Čecha, který odmítne vstoupit do bolševických ednotek!"

V té době bylo Švecovi svěřeno velení I.divize - přechod k bolševikům byl zastaven. Švec nikdy antipatie k bolševikům neskrýval, proto se jim nehodlal vzdát. Jeho divize sváděla hrdinné boje s bolševickou přesilou, až dvacetinásobnou, dobyla všechna strategická místa na Urale, především Samaru (Kujbyšev), a zmocnila se ruského zlatého pokladu v hodnotě 600 milionů rublů.

Bolševici ovšem nebojovali jen se zbraní v ruce, ale také svým typickým způsobem - demagogickou propagandou. Do československých táborů nasadili své vyškolené našeptávače, nebo přímo si tam zřizovali agitační střediska a kanceláře. Čeští vojáci byli zasypáváni letáky shazovanými s letadel. Mnozí čeští a slovenští vojáci bolševikům uvěřili, strhli na svou stranu i další lidi unavené dlouhým pobytem na bojištích, a pod vedením desátníka Vodičky se proti Švecovi vzbouřili.

Smrt oblíbeného důstojníka však zapůsobila více než jakýkoli kázeňský trest, vojáci si okamžitě sami uvědomili svou zbabělost. Velká síla československých legií, čítajících celkem více než osmdesát tisíc mužů, se ukázala teprve po Švecově smrti, kdy Československou sibiřskou armádu vedli tito velitelé:I.divize - generál-major Stanislav Čeček, II.divize - plukovník Sergej Wojciechovski, III. divize - generál-major Radola Gajda. Legie ovládly území od Uralu až k Tichému oceánu, přičemž na tomto území umožnily vznik Sibiřské republiky, řízené z Omsku vládou admirála Alexandra Kolčaka.

Toto další slavné období československých legií však po několika měsících skončilo, protože nastal jejich nový vnitřní rozklad. Pokus o další socialistickou vzpouru sice byl v zárodku zlikvidován - organizátoři byli uvězněni v pevnosti na tichomořském poloostrově Garnostaj, ale únava, apatie a antipatie k válce stoupaly.

Když legionáři nečinně přihlíželi, jak bolševici obsadili Omsk a popravili Kolčaka, nezbývalo československému velení nic jiného než 7.února 1919 s bolševiky uzavřít mír, vydat jim Sibiř i zlatý poklad, a dobrovolníky přes Vladivostok dopravit do Evropy.

Po návratu do vlasti legionáři na svého statečného velitele nezapomněli, postavili mu v mnoha městech pomníky a iniciovali, aby po něm byly pojmenovány ulice, náměstí, mosty, kasárna atd. Jméno plukovníka Švece však vadilo jak nacistům, tak komunistům, muselo na dlouhých padesát let zmizet z nároží, encyklopedií i z učebnic. Švecovy sochy, které nezničili nacisté, odstranili komunisté. Ani v současnosti se jméno Švec nevrátilo do vědomí lidí, nadále je téměř neznámým pojmem.

Andrej Hlinka a krveprolití v Černové.

Včera slovenský parlament oficiálně vyzdvihl zásluhy Andreje Hlinky o slovenský stát. Stalo se tak v předvečer stého výročí krvavé události v Černové u Ružomberoka. S takovou glorifikací slovenského kněze a politika souhlasí jen 7 procent Slováků. Co se tenkrát stalo?

Důvodem tehdejšího sporu bylo vysvěcení chrámu, které se podle rozhodnutí spišského biskupa Alexandra Párvy mělo uskutečnit v neděli 27. října 1907. Obřad měl vykonat cizí kněz (Slovák Martin Pazúrik), nikoli Andrej Hlinka, který byl krátce předtím suspendován kvůli podpoře slovenského národního hnutí. V rozbouřeném prostředí bylo rozhodnuto, že se svěcení uskuteční za asistence četnictva. Na místo se s maďarským velitelem dostavilo 13 četníků, všichni slovenské národnosti.

Bojovně naladěný asi čtyřsetčlenný dav začal na četníky házet kameny, ti reagovali střelbou. Než se situace uklidnila, zaznělo asi 60 výstřelů. Na místě zůstalo ležet 6 mrtvých a 16 těžce raněných. Další 4 lidé zemřeli v nemocnici.

Všechny minulé režimy se na černovské tragédii nějak přiživovaly, podle toho, která ideologie právě na Slovensku vládla. Včera si událost vypůjčili současní slovenští poslanci, i když o Černovou a prolitou krev už se jim příliš nejedná, v pozadí jejich gest a rozhodnutí jsou asi více domácí politické ambice a materiální zájmy než obavy z pomaďarštění Slovenska.

Klimatické změny jsou následek lidské činnosti.

Ve čtvrtek byla zveřejněna, zároveň v New Yorku a keňském Nairobi, zpráva OSN (UNEP - program na ochranu životního prostředí) o změnách přírodních procesů na Zemi. Na jejím vzniku se podíleli odborníci z celého světa včetně pražské Karlovy univerzity.

Nepřetržité využívání země i vodních zdrojů vede k degradaci půdy, erozi, vysoušení půdy, k chemické kontaminaci a hlavně k přerušení dlouhodobých biologických cyklů. Množství pitné vody na hlavu přitom dlouhodobě klesá, zmenšuje se množství povrchové i podzemní vody.

Očekává se, že během dvou desetiletí budou mít problémy s pitnou vodou dvě třetiny světové populace. Asi 1,8 miliardy lidí bude žít v oblastech s naprostým nedostatkem vody.

Velký nebezpečím pro budoucí rozvoj je i stále menší biodiverzita, ubývá mnoho dobře známých druhů rostlin a živočichů včetně komerčně významných zásob ryb. Přitom nadále pokračuje neuvážené kácení tropických lesů, ročně mizí asi 130.000 kilometrů čtverečních pralesů.

Svět se během posledních dvou desetiletí značně změnil. Lidská populace vzrostla z pěti miliard na 6,7 miliardy. Technické inovace, levná doprava společně s liberalizujícími se trhy a rychlým rozvojem telekomunikací rozšířily celosvětový přesun zboží, služeb, kapitálu, lidí, technologií, informací, myšlenek i práce. Za posledních 20 let se miliony lidí oprostily od chudoby a mají přístup k lepším službám, například ve zdravotnictví. Přesto na světě je ale stále přes miliardu velmi chudých lidí, kteří postrádají základní služby, jako je čistá voda, odpovídající výživa, přístřeší a energie. Tito lidé nejvíce doplácejí na klimatické změny.

Řešení otázek životního prostředí s ekonomickými a sociálními problémy by mělo být vyvážené. Nemělo by docházet k upřednostňování. Záměrem snažení by mělo být zajištění kvalitního života.

Jako první z významných státníků ve čtvrtek reagoval francouzský prezident Sarkozy. Oznámil, že Francie do roku 2010 zcela zakáže používání klasických žárovek, zastaví stavbu dálnic, omezí výstavbu dalších silnic a soustředí se na železniční a tramvajovou dopravu. Rovněž mají být ekonomicky zvýhodněny automobily s nízkými emisemi plynů.

Prezident nařídil vypracovat do roka plán snížení používání pesticidů v zemědělství o 50 procent v příštích deseti letech. Od roku 2010 by se ve Francii měly stavět budovy jen podle nových kritérií, s ohledem na nízkou spotřebu energie. Země by do roku 2020 měla omezit spotřebu energie o 20 procent, emise skleníkových plynů by se měly snížit o 22 procent.(Katarina Fischerová)

Nobelova cena pro plzeňského rodáka.

Nobelovu cenu za fyziku 9.října 2007 společně s francouzským spolupracovníkem Albertem Fertem obdržel profesor Peter Grünberg, jenž se v roce 1939 narodil v Plzni. Grünberg, vědecký pracovník výzkumného ústavu v Jülichu, dostal Nobelovu cenu za vývoj velmi výkonného počítačového pevného disku. Po Heyrovském a Seifertovi je to další nositel nejprestižnějšího světového ocenění, který spatřil světlo světa na českém území.

28.října.1918 - pohřeb plukovníka J.J.Švece (1.část).

28.října 1918 přišel z Vídně do Prahy telegram ministra zahraničí Andrassyho, že císař Karel I. souhlasí s podmínkami amerického prezidenta Wilsona, tedy i s oddělením českých zemí od rakousko-uherské monarchie. Tohoto dne se, shodou okolností, tisice kilometrů daleko, za ruským Uralem, konal pohřeb muže, který nemalou mírou přispěl k vzniku československého státu.

Obyvatelstvo Prahy a dalších českých měst bylo zprávou z Vídně nadšeno a vyšlo do ulic, aby oslavovalo a bouralo a strhávalo rakouské symboly a mazalo německé nápisy. Vznik samostatného státu se pro obyvatelstvo českých zemí stal jednou z největších historických událostí.

Zatímco Praha jásala, na hřbitově v Čeljabinsku, kde o vzniku Československa ještě nikdo nevěděl, v deset hodin dopoledne začínal vojenský pohřeb velitele I.divize Československé armády na Rusi plukovníka Josefa Jiřího Švece. Legendární legionářský velitel nepřenesl přes srdce vzpouru svých vojáků, odmítnutí poslušnosti, a 24.října 1918 ve vagónu, stojícím ve stanici Aksanovo, spáchal sebevraždu.

Švec v době zahájení první světové války působil jako učitel na Kavkaze. Byl mezi prvními dobrovolníky, kteří 24.srpna 1914 vstoupili do jednotky zvané Česká družina. Jako prostý voják-rozvědčík prokázal v bojích proti německým a rakouským armádám mimořádnou odvahu, proto 18.května 1915 byl povýšen do hodnosti praporčíka a stal se velitelem roty. 2.července 1917 se spolu s dalšími známými veliteli Syrovým, Čečkem a Gajdouv bitvě u Zborova zasloužil o velké vítězství (přes 4.000 zajatců) československé jednotky.

29.srpna 1917 se Švec stal velitelem III. praporu. Spolupráci české a ruské armády zkomlikovala v únoru 1917 revoluce a sesazení cara Mikoláše II. a krvavé aktivity bolševiků. Po listopadové bolševické revoluci byla ruská armáda na západní frontě prakticky nepoužitelná. České vojsko ještě 1.března 1918 porazilo německou armádu v bitvě u Bachmače, ale krátce nato T.G.Masaryk slíbil sovětské vládě vydání zbraní, výměnou za umožnění odchodu legií z Ruska. (pokračování)

Traktory měnily svět (3.část).

Na traktorech pohybujících se v uplynulých sto létech na českých polích se objevila celá řada unikátních technických zajímavostí. Zdáli viditelný kontrast proti dnešku - do roku 1960 byla většina traktorů vyráběna bez kabiny řidiče.

Jeden z prvních motorových pluhů na českém území vyráběla před 1.světovou válkou První rakouská továrna motorových pluhů Viléma Michla ve Slaném. Její výrobek měl čtyřválcový benzinový motor o výkonu 80k(59 kW), maximální rychlost 8 km/hod, obsluhovali jej dva lidé, jeho cena byla 20 000 K, k zajímavostem patřily vysouvací ostruhy na železných kolech.

První seriově vyráběný traktor ze Škody Plzeň měl v roce 1926 výkon k (22 kW), měl čtyřválcový motor s elektromagnetickým zapalováním, palivem byl benzin, petrolej nebo dynalkol. Nejrozšířenějším typem firmy Svoboda byl traktor Svoboda Diesel Kar 12k (9 kW). Jednoválcový motor s ležatým válcem byl umístěn na masivním čtyřkolovém rámu, převodová skříň byla hnaná klínovými řemeny, které se napínaly posunem celého motoru.

Ze zahraničních strojů patřily do roku 1945 k nejzajímavějším traktory německé. V Kölnu byly vyráběny vzduchem chlazené traktory Deutz, Gabriel Kramer k nám dovážel jednoválcové traktory s ležatým válcem a rámovou konstrukcí. Pásové traktory Hanomag se osvědčily i na východní frontě.

Jedny z nejpozoruhodnějších traktorů, které byly v českých zemích používány, byly stroje Lanz-Buldog. Měly jednoválcové dvoudobé motory (polodiesel) se žárovou hlavou. Při startování se musela nejdříve nahřát hlava válce plamenem(žárovou lampou). Jeden z prvních typů Lanz-Buldog 12 neměl zpáteční rychlost, před jízdou zpět bylo nutno motor zastavit a nastartovat opačným směrem. Jiný německý traktor Normag EG 60 byl poháněný generátorovám plynem vzniklým spalováním dřeva.

Po válce upoutávaly svým vzhledem pozornost vysoké americké traktory John Deere a Farmall, které měly přední kola těsně u sebe, jednalo se prakticky o tříkolová vozidla. V roce 1946 zahájila Škoda Mladá Boleslav výrobu svého asi nejslavnějšího, leč posledního, traktoru Š-30(22 kW). Dvouválcový čtyřdobý naftový motor se vyznačoval vysokou životností. Byl vybaven elektrickým zapalováním - při startu byl používán benzin. Traktor měl pět rychlostí dopředu (4 až 21 km/hod.) a jednu dozadu, přední náprava byla odpružena listovým pérem, bylo možné brzdit každé zadní kolo zvlášť.

V roce 1946 byla také v Brně zahájena výroba traktorů, prvním byl Zetor 25(18 kW). Měl dvouválcový čtyřtaktní naftový motor. Startování bylo ulehčováno žhavícími svíčkami a dekompresorem(otvírač ventilů). Měl šest rychlostí(3 až 32 km/hod.), neodpérovanou přední nápravu, uzávěrku diferenciálu. Z něho byly odvozeny pomalejší typy Z-25A a Z-25K. V roce 1960 byla jejich cena asi 18 tisíc Kč.

Potom byly také vyráběny Z-Super 50 (čtyřválcový diesel), který se v roce 1960 prodával za 30.000 Kč, a Zetor Major 3011 v ceně asi 25.000 Kčs. Z-3011 měl tříválcový vznětový motor o výkonu 23 kW, desetistupňovou převodovku, pružinami odpérovaná přední kola a kapalinovou brzdu zadních kol. V současnosti se traktory Z-3011(Z-3511) patrně ještě vyrábějí v některé zemi třetího světa, do nichž byla licence prodána.

V roce 1963 byla zahájena výroba traktoru Zetor Major 4011, což byl prakticky masivnější Z-3011, jehož motor byl rožšířen na čtyři válce. Od tohoto výrobku byly odvozeny další typy traktorů z brněnské továrny.

Další traktory Zetor Crystal 8011, vyráběné od roku 1969 ve spolupráci s polským Ursusem (C-385), se vyznačovaly robustností. V roce 1978 přešla výroba traktorů UŘ-II z Brna do ZTS ve slovenském Martině.

Serena se rozšoupla - těšíme se na OH.

Titul mistrů světa oslavovala s jihoafrickými ragbisty v Paříži také americká tenisová hvězda Serena Williamsová.

Zřejmě se v baru bavila výborně, protože na parketu vydržela až do rána. Nevydržely ovšem punčochy ani účes, s výstřihem to také bylo všelijaké.

Vítězství ve sportu se musí oslavit. To v tomto případě slavili ragbisté. Porážka také. Tu po vypadnutí v prvním kole tenisového turnaje v Curychu oslavila Serena. Důvod se vždy najde, po boji, výkonu, napětí, utrpení atd. se organizmus musí uvolnit a vyrovnat s úbytkem tělesných i duševních sil. Tak to bylo, je a bude.

Zřejmě už pračlověk z jeskyně oslavoval ulovení mamuta či příchod jara, později rolnik sklizeň úrody oslavil dožinkami, konec polních prací posvícením, zedník po postavení domu musel zapít klajchu. Oslavují se svatby, pohřby, narozeniny, promoce, konec svobody, skoro vše, jak je libo. Proč by měli sportovci být výjimkou?

Je samozřejmé, že střízlivý dospělý člověk se při spontánním jásání, zpěvu a tanci brzy unaví, proto potřebuje posílit, povzbudit nějakou potravinou, tekutinou či drogou. Ideální jsou alkoholické nápoje, které uspokojí žízeň, dodají energii jako jídlo i otupí myšlení jako droga.

Alkohol ovšem není zadarmo, alespoň ne na běžném trhu. Prodejem alkoholických nápojů se živí nepřehledné armády hostinských a obchodníků. Vzhledem k výrobní ceně jsou alkoholické nápoje zdrojem nemalých příjmů pro výrobce, obchodníka a především pro stát, který si dělá nárok nejméně na polovinu částky utržené za každou kapku.

Alkohol ve velkém množství teče i při velkých sportovních událostech, je tedy zřejmé, že by tekl i při pražské olympiádě - pokud by české metropoli byla přidělena. O tom, že by olympijští vítězové oslavovali sklenkou vody z Káraného nebo lahvinkou "Jednoťáku" si nelze příliš dělat iluze.

Sportovci už nepřijíždějí na mezinárodní akce s prázdnou kapsou, jako tomu bývalo v dobách zakladatele OH hraběte Coubertina (v českých a slovenských končinách se tento zvyk držel ještě v normalizačních dobách Himmlových), a tak i pražští hospodští by se mohli na oslavě sportovního úspěchu, či neúspěchu, aktivně podílet.

Otázkou je, jestli v budoucnosti se olympijských her budou sportovci ještě osobně zúčastňovat, jestli svůj výkon nepošlou nahraný na nějakém elektronické médiu, jestli je v místě akce zcela nenahradí davy funcionářů, novinářů, obchodníků, sponzorů a prominentních diváků.

V každém případě si mohou pražští hoteliéři a obchodníci dělat naděje na pěkný zisk. Venkovské živnostníky by olympiáda asi příliš neoslovila, snad by do hospůdky zašel některý chalupář, který by v době olympiády svůj pražský byt jako exkluzivní ubytovnu nechal vydělávat na regulované i neregulované nájemné (jak bývalo zvykem v dobách spartakiád).

Kritika zemědělských dotací.

Velmi často bývá česká veřejnost informována o tom, jaká velká suma peněz jde do zemědělství. Mezi lidmi se pak objevují názory, že čeští zemědělci nic nedělají, pole neobdělávají, zvířata nechovají - jen berou dotace. Někteří ekonomové dokonce hlásají, že zemědělství je obor jako každý jiný, nemělo by tedy brát žádné podpory.

Některé poznámky směřují i na adresu Bruselu, že EU zemědělce rozmazluje, že z tohoto důvodu byl vstup ČR do EU chybou. Těmto názorům nyní nahrává současné zvyšování cen potravin.

Vysoké dotace v některých zemích jsou příčinou kritické zprávy OECD (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj), zveřejněné včera v Ženevě. Experti organizace uvádějí, že se v některých zemích musí udělat opatření proti pokřivené produkcí a trh vést tak, aby byl nad podporami. Kritizují také skutečnost, že z těchto peněz jen relativně malá část jde na ochranu zvířat, životního prostředí a na biologické zemědělství.

Nejen pro kritiky bruselských agrosubvencí může následující zjištění OECD být překvapením, protože největší subvence dostávají zemědělci v Norsku, Islandu a ve Švýcarsku, tedy v zemích, které jsou mimo unii. V letech 2004 až 2006 subvence zemědělců v těchto zemích tvořily více než 66 procent jejich celkových příjmů.

Pro porovnání; výše uvedené příjmy jsou téměř dvakrát větší, než jsou subvence v členských zemích Evropské unie. V pětadvaceti zemích EU tvoří subvence průměrně 34 procent celkových příjmů zemědělců. V USA je to 14 procent, v Australii 5 procent.

Traktory změnily svět (2.část).

Ve třicátých létech dvacátého století byl český traktorový trh už poměrně pestrý, mimo domácích značek byly prodávány především stroje americké a německé: Fordson, John Deere, Case, Mc Comick, Lanz-Buldog, Deutz, Hanomag, Kramer, Fend, Normag a další.

Jestliže jednoúčelové motorové pluhy byly používány hlavně na velkostatcích, traktory se dostaly i k malozemědělcům. V této souvislosti je nutno se zmínit o vskutku lidových traktorech vyráběných Janem Pujmanem v Novém Ransku (tříkolový Universal a rámový Pluto).

Během druhé světové války byl pro nedostatek paliv trh s traktory téměř zastaven, starší stroje byly upravovány na pohon dřevoplynem. Celkově protektorátní zemědělství přežilo okupaci bez větších ran. Po válce se dostavil hlad po traktorech, který hodně uspokojila UNRRA, která dodala do Československa 2025 amerických traktorů (Farmall, Massey-Harris, Ferguson, atd.). K nim přibyly nové domácí traktory Zetor 25, Svoboda 15 a Škoda 30.

Rok 1948 a následná kolektivizace znamenaly velkou pohromu pro zemědělství, které se s ní nikdy nevyrovnalo. Přispělo k ní i dění na trhu se zemědělskými stroji. Veškerý dovoz traktorů ze Západu byl zastaven, výroba domácích traktorů byla soustředěna do Závodů na valivá ložiska v Brně, kde byly vyráběny traktory Zetor 15, Zetor 25 A, Zetor 25 K, později Zetor Super 35. Ze zahraničních byly dováženy pouze masivní sovětské pásové DT-54 a Stalinec-80. Většinu traktorů a dalších zemědělských strojů používaných v zemědělství před rokem 1950 odebraly majitelům státní orgány, které je předaly Státním traktorovým stanicím, kde je úderníci při budovatelském překračování norem brzy zničili.

Brněnský výrobce traktorů (podnik měl postupně různé názvy) i jako monopolní československý výrobce dospěl ve vývoji, přes Zetor Super 50, k unifikovaným řadám ve své době konkurenceschopných traktorů. Začátkem šedesátých let vznikly traktory UŘ-I (Zetor Major 2011, 3011, 4011), koncem šedesátých let traktory UŘ-II (Zetor Crystal 8011). Tyto traktory a jejich modifikace je možno ještě v současnosti hojně spatřit na českých i zahraničních polích.

V sedmdesátých létech sice začal být téměř jednobarevný československý traktorový trh doplňován menším počtem traktorů sovětských, polských, východoněmeckých a rumunských, ale i tak domácí výrobce měl v plánovaném hospodářství zajištěný takový odbyt, že nestačil uspokojovat poptávku, což vedlo k uspokojení a k stagnaci, jeho výrobky technicky mírně zaostaly. Když byly po roce 1989 otevřeny hranice zahraničnímu zboží, objevili se na něm zahraniční, hlavně američtí, výrobci, kteří dovážejí silné a drahé traktory. (Pokračování.)

Pan prezident rozumí všemu.

Ještě ani ve světě nedozněly ohlasy (převážně negativní) na svérázné klimatologické vystoupení Václava Klause v New Yorku a už se pan prezident vrhl do sporu o žlutou chobotnici jako knihovnu na Letné. Bitva následuje bitvu.

"Toť boh dá, nebude, aby český král..." Tak u Kresčaku zvolal slepý král Jan a vrhl se bitevní vřavy. Tak se to v hodinách dějepisu učila celá řada generací českých školáků. Rozsáhlé historické dílo otce národa Františka Palackého dalo národu i výše uvedenou slavnou větu. Pozadu nezůstal ani Alois Jirásek, který "náležitě pozlacenou" českou historii "po lopatě" dodal i lidovým vrstvám.

Je těžko odhadnout, jak si současný pan prezident zapamatoval školní dějepis, svým rebelantským vystupováním a neustálým vyhledáváním sporů však určitě krále Jana připomíná více než knížete Václava, císaře Karla IV. či Rudolfa II., mírumilovné panovníky, kteří snad právě zásluhou korektních vztahů k Evropě (Svaté říši římské) se zasloužili o rozkvět Prahy a českých zemí.

I když spor o Kaplického chobotnici je vnitřní českou záležitostí, svět ho z povzdálí také sleduje. Mezi řádky tisku lze najít údiv nad tím, že se český prezident i do této žabomyší války zapojuje. Mezi řádky dovedou číst také evropští i zámořští politici, publicisté, vědci i ekonomové, kteří o svém oponentovi hledají, shromažďují a zpracovávají informace.

Problémem by nebylo, kdyby odlišné názory vyslovoval Václav Klaus jako pragmatický profesor, jenž se na daný problém celý život specializuje. Václav Klaus však vystupuje jako představitel české vlády, českých občanů. Vzniká pak dojem, že jeho vývody jsou podloženy odbornými expertizami, že je schválila vláda. Česká vláda však má jiné starosti než se oficiálně přihlašovat k některé teorii nebo nějaké chobotnici. Pamětníci jistě vzpomenou, jaké škody ve východní Evropě nadělalo povinné zavádění pavědy zvané lysenkizmus.

Nepříliš obratné diplomatické vystupování prvního muže českého státu národ rozděluje na fanatické obdivovatele a na odpůrce. Někdy se dokonce zdá, že nemá nic jiného na práci než vyhledávat osobní půtky a národ rozdělovat.

ČR však je geograficky i politicky součástí Evropy, členem OSN, a tak pro celý stát daleko důležitější než domácí hospodské diskuse jsou pohledy právě zahraničních politiků, odborníků, novinářů i občanů. Mezinárodní politika není procházka růžovým sadem, jak se nám někdy jeví. V politice se neodpouští. Na jakékoliv zpochybnění převládajících názorů zpravidla přijde tvrdá odpověď, která obyčejně nějakým způsobem zasáhne nevinné občany země.(Jiří Krž, foto)

Kdo nekrade...

Stojím ve frontě u jedné z pokladen supermarketu a přemisťuji nákup z vozíku na gumový pás u pokladny. Tato činnost se za řadu let, co v zemích českých začaly růst jako houby po dešti rozlehlé přízemní obchodní domy s rozlehlými parkovišti, stala rutinou. Dotlačuji vozík pomalu k pokladně, barokní andělíček u pokladny se naklání přes pás a vyzývá mě, abych z vozíku vyndal všechno. Pohlédnu nedůvěřivě dolů, v levém zadním rohu vozíku vidím krčící se kelímek s jogurtem.

Nechápu, jak jsem jej mohl přehlédnout. Rychle jej pokládám na pás a snažím se cosi koktat. Hrdlo je stažené, polévá mne horko, cítím, že rudnu, pevná půda pod nohama se nějak ztrácí. Pokladní se tváří netečně, jako by už dávno předem věděla, že právě v tento den a v tuto hodinu se postavím k její pokladně a budu chtít zatajit, vlastně ukrást, kelímek s jogurtem. Mrknu do fronty za sebou a vidím lhostejné pohledy zákazníků, mám však dojem, že v duchu si říkají: „Tak ty jsi jeden z těch, o nichž píše černá kronika, na tebe si budeme muset dát pozor!“

Vezu nákup ven a umiňuji si, že už do tohoto obchodu nevkročím, abych se hanbou nepropadl. Proklínám objemný drátěný koš na kolečkách. Zlatá stará dobrá samoobsluha, ve které si pokladní vybírala zboží z malého košíku sama. Mám na mysli jednu konkrétní státní socialistickou samoobsluhu, u jejíž pokladny sedávala pořád stejná pokladní, celou prodejní dobu, denně, celý rok.

Jak proti dnešku to tam bylo malé. Pominu-li jednoduchý, proti současnosti, nepatrný výběr zboží, byly tam jiné problémy. Hned za dveřmi neumělý nápis na čtvrtce papíru zákazníkům přikazoval, aby nákupní tašky odložili na polici u dveří, a bez nákupního košíku do prodejny nevstupovali.

Tento příkaz jsem přestal respektovat poté, co jsem na té polici zapomněl aktovku i s tranzistorovým rádiem. Zaplatil jsem a se svačinou v ruce jsem odešel. Dva dni jsem potom marně přemýšlel, kde by taška mohla být. Objevila se naštěstí, tam kde jsem ji podle příkazu nápisu odložil. Dva dni tam i s radiem nehnutě ležela, nezajímajíc zákazníky ani prodavačky.

Tenkrát byly hygienické předpisy EU ještě pojmem neznámým, takže si zákazníci museli házet pečivo na dno špinavého košíku mezi ostatní nákup a u pokladny si je nandal do papírového sáčku, který pokladní vytáhla odněkud ze šuplíku. Nápravná nařízení, jak se věznicím říkalo a v nichž jak známo byly sáčky lepeny, neplnila plán. Lidé, kteří si na hygieně více potrpěli, si nosili pomačkané papírové sáčky z domova, nebo před nákupem o něj požádali prodavačku.

Nikdy jsem se neobtěžoval schováváním starých sáčků, pravidelně jsem žádal o sáček nový. Pokladní vždy sáhla pod pokladnu, opatrně vytáhla jeden, zkontrolovala, jestli se nezmýlila a nevyňala dva, a podala mi jej. Jednou však mi sáček nedala. Snad se špatně vyspala, nebo měla nějaké osobní či rodinné problémy.

„Dala jsem vám sáček včera, kde je mám pořád brát, co si myslíte, dostávám je na příděl?“

Za vzpomínek na dávné časy dovážím nákup k autu. Mé pošetilé předsevzetí mě nutí k úsměvu. Proč bych neměl do supermarketu chodit? Před kým bych se měl stydět než sám před sebou? Příště se dostanu určitě k jiné pokladně a jiné pokladní, ale i kdybych přišel k této, co mně tak suverénně odhalila, pravděpodobně si na mne nevzpomene.

“Počkejte, pane, tohle jste neplatil!” slyším u vchodu hlas jiné pokladní, která dobíhá mladého dohola ostříhaného muže, bere mu ze zátylku brýle proti slunci a vrací se do obchodu.

Dobře vypadající mladík, aniž hnul brvou, pomalu odchází a mizí mezi zaparkovanými auty. Úsměv mi tuhne při pomyšlení: Můj nechtěně zapomenutý jogurt je zcela bezvýznamná epizoda. Krást v supermarketech se snad stalo samozřejmostí, nikomu, zákazníkům ani pokladním to nepřipadá jako mimořádná událost.

Traktory změnily svět. (1.část)

Zemědělství nebylo vždy tak okrajovým oborem jako v současnosti, vzhledem k nízké produktivitě práce se jím v polovině 19.století zabývala větší část obyvatelstva. Předtím než se i na polích uplatnil spalovací motor - vynález Belgičana Lenoira a Němce Otta, byla na poli jedinou tažnou silou zvířata; kůň, skot, osel atd. Zemědělství se brzy spalovacích motorů zmocnilo, zabudovalo je do traktorů. Po sto padesáti letech si bez traktoru nelze zajištění výroby potravin představit, přičemž se zemědělstvím zabývá desetkrát méně lidí než dříve.

V roce 1851 byl v českých zemích sestrojen první parní traktor a v roce 1901 byl v USA vyroben první provozuschopný traktor se spalovacím motorem, předchůdce současných traktorů. Tyto vynálezy významně ovlivnily následující vývoj zemědělství a přispěly k proslavení práce českých a československých techniků, dělníků a zemědělců.

Projekt parního stroje, který by měl nahradit namáhavou potažní práci v zemědělství, v roce 1851 dostala k posouzení od nadporučíka 57. pěšího pluku Josefa Bauera Vlastenecko-hospodářská společnost. Jeho stroj byl zkoušen v Židlochovicích, ale pro značné výrobní a pracovní náklady se více neuplatnil. Výkon stroje byl 6,5 k, za 12 hodin provozu spotřeboval 420 kg černého uhlí, obsluhovali jej strojník a topič.

Stejně neuspěšně jako Bauerův stroj skončily i parní traktory Angličanů Roberta a Paula. Daleko úspěšnější byla lanová orba Angličana Johna Fowlera, jemuž se podařilo využívat parní stroj, aniž by s ním musel přejíždět po poli. Pluh byl tažen buď dvěma parními stroji zakotvenými na koncích pole, nebo jedním parním strojem a na opačné straně strojem kotevním. Parní orba se rozšířila i do českých zemí, koncem devatenáctého století zde už bylo evidováno 365 souprav.

Počátkem dvacátého století se v Čechách také začala, podle francouzského vzoru, uplatňovat lanová orby s benzinovými motory. Tyto stroje jako první začal v roce 1905 vyrábět Josef Pejšek z Kralup nad Vltavou. Později se se objevily lanové orby elektrické.

V té době už byly v USA vyráběny traktory se spalovacími motory, které se rychle šířily do celého světa. První traktor zn. Hart-Parr byl sestrojen v roce 1901. Do střední Evropy se ovšem dostávaly pomalu, protože v té době zde, hlavně v Německu, získaly velkou oblibu motorové pluhy. Jako první začal motorové pluhy v Čechách vyrábět Václav Snětina z Přistoupimi. Dalšími výrobci byli Vilém Michl ze Slaného, Rudolf Bächer z Roudnice, Laurin & Klement z Mladé Boleslavi a Českomoravská továrna na stroje v Praze. Později je vyráběli F. a J.Kovaříkové z Prostějova, Koloc, Špička a spol. a další výrobci.

Traktory jako univerzální tahače se v českých zemích začaly ve větší míře šířit až po první světové válce. Bylo to také zásluhou legionářů, kteří už mohli obdivovat americké traktory na Balkáně i na Sibiři. Na české pole se začátkem dvacátých let dostávaly především americké stroje Fordson, John Deere, Case, a Mc Cormick. První český traktor vyrobily Škodovy závody Plzeň v roce 1926. Protože se poptávka po traktorech zvyšovala, jejich výrobu také zahájily koncem dvacátých let ČKD Praha (Praga AT 25) a Wichterle & Kovařík v Prostějově (Wikov). Po roce 1930 zahájila výrobu traktorů firma Svoboda v Kosmonosech u Mladé Boleslavi. V té době bylo v Čechách používáno asi 3000 traktorů a 350 motorových pluhů (Pokračování).

Nová dálnice do Bratislavy.

V polovině listopadu otevře Rakousko posledních dvaadvacet kilometrů dlouhý úsek dálnice A6 Vídeň - Bratislava. Slavnostní otevření se uskuteční 18. listopadu. Znamená to další zkrácení skutečné doby cestování mezi oběma hlavními městy na méně než jednu hodinu.

Tento úsek dálnice byl postaven v rekordně krátkém čase, necelé tři roky na něm pracovalo průměrně 400 lidí. Celkové náklady byly € 154 milionů, což odpovídá € 7 mil./km. Skutečně prostavěná částka je proti projektu o € 31mil. nižší. Zástupci rakouské dálniční společnosti Asfinag jsou s novým úsedkem dálnice nadmíru spokojeni: Je ekologická, bezpečná, pohodlná a technologicky vyspělá.

Dálnice mezi Bratislavou a Vídní bude mít význam pro individuální automobilovou dopravu, hromadnou dopravu osob zajišťuje železniční, autobusová, letecká a lodní doprava.

Z bratislavského Hlavního nádraží odjíždí vlak do Vídně (Jižní nádraží) každou hodinu. V podobných časových intervalech odjíždí do Vídně vlaky z nádraží Bratislava-Petržalka. Jízda trvá okolo šedesáti minut. Autobusové spojení zajišťuje několik dopravců, intervaly jsou v průměru také jednohodinové, čas jízdy více než hodinu.

Leteckou dopravu mezi bratislavským letištěm M.R.Štefánika a vídeňským Schwechatem zajišťují "shuttle busy", jež navazují na mezinárodní linky. Čas spojení mezi oběma městy je 1 hodina 20 minut. Přibližně stejně rychlá je lodní doprava, kterou je možné dostat se přímo až do center obou hlavních měst. Nevýhodou lodní dopravy jsou dlouhé intervaly (jezdí třikrát denně) a vysoká cena jízdného.

Už zapomenutým spojením Bratislavy s Vídní byla 69 kilometrů dlouhá tramvajová linka, která byla uvedena do provozu v roce 1914. Až do Bratislavy jezdily ( po Starém mostě) vídeňské tramvaje do roku 1938. Od té doby jezdí z Vídně jen do příhraniční rakouské obce Wolfsthal (5 km od Bratislavy).

Ostudné odevzdání Podkarpatské Rusi.

Dne 9. června 1945, krátce po skončení bojů druhé světové války v Evropě, podepsal v Moskvě předseda československé vlády Zdeněk Firlinger "dohodu" o tom, že SSSR převzal Podkarpatskou Rus a část slovenského území a přivtělil je k Ukrajinské sovětské socialistické republice. De facto Československo velkou část svého území darovalo Stalinovi.

Všechny ty moskevské dohody a protokoly jsou si podobné jako vejce vejci. Velký bratr vždy malého bratra přinutil poděkovat za pár facek.

Co nás s Podkarpatskem pojilo? První požadavek připojit Podkarpatskou Rus k Československu byl 12.listopadu 1918 vysloven Národní radou rusínskou v USA. O sporné území Podkarpatské Rusi, země s nádhernou přírodou a obrovskou zásobou nerostných surovin, mělo mimo Československa zájem Rumunsko, Polsko, SSSR a především Maďarsko.

Právě Maďarsko, které se nechtělo smířit s porážkou v první světové válce a ztrátou mocenské pozice nad okolními zeměmi, bylo rozhodující příčinou připojení Podkarpatské Rusi k Československu. Maďaři odmítali vzdát se Slovenska, a tak dostala slovo československá armáda (převážně čeští legionáři ošlehaní ohněm západních front), která na počátku roku 1919 maďarskou armádu ze Slovenska vyhnala, a když byla v ráži tak i z Podkarpatské Rusi.

Mírová konference v Saint-Germain-en-Laye dne 10.září 1919 Podkarpatskou Rus uznala jako součást Československa. V té době na Podkarpatské Rusi (12.635 km2) žilo 604.000 obyvatel, převážně Rusínů, Židů (13,3%), Maďarů, Němců a Rumunů. Obyvatelstvo bylo kulturně zanedbané (70% negramotných), země hospodářsky zaostalá.

V následujících osmnácti letech se československé vládě podařilo život na Podkarpatské Rusi zázračně změnit. Postaraly se o to nejen značné finanční podpory státu, ale také tisíce českých učitelů, policistů, úředníků, vojáků a podnikatelů, kteří se vydali kulturu i hospodářství této zanedbané země přivést na středoevropskou úroveň. Podařilo se postavit tisíce kilometrů silnic a železnic, letiště, stovky škol, policejních stanic, úřadů a obytných budov. Tak jak obyvatelstvo dostávalo vzdělání a práci v budovaném průmyslu, začalo se vzdávat doposud převažujícího pasteveckého způsobu života.

Autonomní území Podkarpatské Rusi oficiálně bylo v roce 1939 poslední svobodnou baštou Československa. Zatímco Slovensko se 14. března 1939 stalo samostatným státem, Čechy a Morava byly 15. března 1939 okupovány Německem, vláda Podkarpatské Rusi se až 17. března 1939 vzdala Maďarům a Polákům.

Je známo, že prezident Beneš od prvních dnů pomnichovské emigrace vyvíjel nezměrné úsilí na obnovení Československa v předmnichovských hranicích. Myslel tím zřejmě opětné připojení sudetského území, o Podkarpatské Rusi se už v roce 1940 zmínil: "Po válce se nebudeme moci bránit požadavku Sovětského svazu, abychom mu postoupili Podkarpatskou Rus." Totéž sdělil v roce 1943 W.Churchillovi.

Hlavní slovo při poválečném okleštění Československa však měli českoslovenští komunisté v čele s Gottwaldem, kteří na konci války dostali od Stalina příkaz záležitost Podkarpatské Rusi vyřídit s Benešem. Od listopadu 1944 byla Podkarpatská Rus prakticky okupovaným územím SSSR, Češi včetně vládních delegátů byli odtud vyháněni, sovětské úřady zde znemožnily nábor vojáků do Svobodovy armády, naopak zavedly brannou povinnost do Rudé armády atd. Exilový prezident Beneš mlčel, neměl odvahu postavit se proti uchvacování východní části republiky.

Že českoslovenští komunisté dávali přednost Stalinovým velmocenským choutkám před zájmy občanů Československa, ukázal názorně komunistický ministr V.Kopecký: "Ukrajinci mají zvláštní charakter. Jsou mezi nimi živlové protisovětští...v Sovětském svazu se museli z bezpečnostních důvodů dostati do internačních táborů. Tím vznikl u nich určitý nepřátelský poměr vůči Sovětskému svazu, a proto je třeba, aby se záležitost Podkarpatské Rusi řešila úplně ve shodě se Sovětským svazem." Gottwald všechny námitky proti odevzdání československého území Sovětskému svazu smetl se stolu.

Za sovětské vlády nastal na Podkarpatské Rusi nový kulturní i hospodářský úpadek. Násilně se kolektivizovalo, pro Moskvu i Kyjev to byla země, kde se přírodní bohatství plundrovalo jako v bezprávé kolonii. Hranice této země na 40 let přestaly existovat. Moskva po roce 1945 nařídila deportaci asi 20 tisíc občanů kamsi na Sibiř. Byli odvlečeni ti, kteří mohli nejvíce přispět k zlepšení životních podmínek - učitelé, řecko-katoličtí kněží a inteligence. V roce 1947 postihl Podkarpatsko hladomor.

Na smlouvu z roku 1945, o změně státních hranic, nemůžeme být v žádném případě hrdi. Je to jeden z historických aktů ponížení a hanby. Přes milión československých občanů bylo předáno sovětské říši. Jejich nostalgie po první československé republice přetrvala do současnosti. Není proto divu, že odtržení země od Československa dodnes lidé na Podkarpatsku nazývají protiprávním aktem "rusínským Mnichovem" a vyčítají Praze, že nikdy nenašla dost sil i diplomatické obratnosti jej později anulovat jako protiprávní.

Rakušané do českých škol?

"V dolnorakouských základních školách se musí vyučovat více češtiny!" Takový byl 9.října 2007 závěr diskuse, která proběhla na závěr jednání ve školním centru Gmünd. Vyžaduje to ekonomika oblasti. S požadavkem přišel především šéf Moelleru a viceprezident průmyslového svazu Theo Kubat.

Před takovými sto nebo osmdesáti lety by ve Waldviertelu znalost češtiny zřejmě mimořádný problém nebyl. Tehdy děti z německých rodin běžně chodily do škol českých, když německá škola místě nebyla. Mimo toho znát oba jazyky byla v širokém příhraničním pásu nutnost, byla to pro obě národnosti velká výhoda při pracovních, obchodních, úředních aj. kontaktech. Zájem naučit se jazyk sousedů byl na obou stranách.

V praxi byla výuka cizího jazyka praktikována jednoduše - na dnešní dobu hodně drasticky - výměnou dětí. Deseti- až dvanáctiletý český chlapec šel na jeden nebo dva roky do německé rodiny, rakouský do české.(obavy, že si nemluvňata nedávno vyměněná v třebíčské nemocnici nezvyknou na nové prostředí jsou z říše fantazie).

Kubat uvedl, že firma do několika závodů, které jsou ve Waldviertelu, zakoupila nové drahé stroje, k jejichž obsluze se vyžaduje strojnické a elektrotechnické vzdělání. Bohužel v oblasti takoví lidé nejsou, a tak je musejí shánět jinde.

Přestože byla v Gmündu zřízena nástavbová odborná škola, množství absolventů, které firma Moeller potřebuje, to nepokryje. Přitom v bezprostřední blízkosti je ideální technická škola, která vychovává strojaře i elektrikáře. Je to Střední odborné učiliště v Českých Velenicích.

Rakouským žákům se otevírá možnost navštěvovat českovelenickou školu. Znamená to překonat jedinou překážku: Naučit se český jazyk.

Ředitel českovelenického učiliště Oldřich Kučera připustil sice takovou možnost, že by Rakušané na jeho školu chodili, ovšem na rozdíl od šéfa Moelleru vidí situaci střízlivě: "Neočekávám, že by na naší školu přišlo mnoho Rakušanů." Podobný názor vyslovil i dr.Dalibor Stys z Biofyzikálního ústavu v Nových Hradech: "U nás jsou studenti z deseti zemí, a přestože jsme partnery Vyšší odborné školy v Kremsu, Rakušané mezi nimi nejsou."

V diskusi se objevily názory typu: "Když Obchodní akademii v Gmündu už mnoho let studují Češi německy, proč by českovelenickou technickou školu nemohli Rakušané studovat česky?"

Nakonec reagoval ředitel Měšťanské školy v Gmündu-Novém Městě Helmut Schwarzinger, který přítomné informoval o spolupráci jeho školy se Základní školou v Českých Velenicích.
"Mezi oběma školami dochází k výměnám žáků, rakouské děti se v českovelenické škole každý týden dvě hodiny učí češtinu, české děti naopak se dvě hodiny v novoměstské škole učí němčinu."(zdroj NON)

Odsun Maďarů do Čech.

V pozadí nynějších ostrých slovensko-maďarských diskusí stojí neslavné poválečné období včetně dekretů prezidenta Beneše. Maďaři žijící na Slovensku sice nebyli odsunem za hranice postiženi jako Němci, ale i uvnitř státu se s nimi zacházelo jako s lidmi méněcennými.

V Čechách chyběli na práci lidé (prakticky chybí stále), a tak vláda rozhodla, že Maďaři, proti jejichž transportu za hranice se postavily vítězné velmoci, budou zbaveni domovů na jižním Slovensku a přesunuti do českého pohraničí.

Přesun Maďarů se uskutečnil násilně, v zimě 1946-1947, za asistence policie a vojska. Celé rodiny byly nahnány do promrzlých vagónů a převezeny na české území. Zdůvodňovalo se tím, že se jedná o fašisty a vojáky Hortyho armády. Z dostupných statistik je zřejmé, že ve skutečnosti šlo o to změnit národnostní strukturu na jižním Slovensku, neboť tímto odsunem byly postiženy nejchudší vrstvy obyvatelstva, kterým byla politika lhostejná.

Odsun Maďarů do Čech byl jeden z uskutečněných Gottwaldových výkladů třídní politiky. Předpokládal jejich asimilaci v českém pohraničí. Bylo do Čech odsunuto asi 44.000 lidí, ale většina se jich po získání československého státního občanství zase vrátila na jižní Slovensko, kde se však už ke svému majetku-většinou zemědělské půdě- nedostala, neboť na ní hospodařili slovenští osídlenci. Slovenské úřady jim nabídly náhradu, do výše 5 ha půdy. Ovšem pod podmínkou, že vstoupí do JRD.

Maďarští politici (SMK) nyní přišli s požadavkem na odškodnění Maďaků, jimž po návratu z Čech nebyl majetek vrácen. Současný spor mezi SMK a slovenskými stranami dostává podobu předvolební kampaně. Všichni vědí, že náhrady jsou prakticky neuskutečnitelné, jedná se tedy o popularitu a hlasy voličů.

Další restituční zákon.

Nový zákon o majetko-
vých podílech (splácení po dobu pěti let) by měl být dalším krokem v řešení následků komunistické kolektivizace. Osmnáct let uplynulo od pádu socializmu, přesto doposud není původním vlastníkům navrácen zabavený zemědělský majetek. Podle vyjádření ing.Josefa Šebka, jednoho z postižených, se jedná o miliardy korun.

Když se v listopadu 1989 zhroutil komunistický režim, velká část bývalých rolníků a jejich potomků se připravovala na převzetí majetku, který v padesátých letech 20. století museli odevzdat do JZD a státních statků. V roce 1990 nezměněná socialistická velkovýroba odmítla majetek vydávat a navíc zaútočila klasickou zbraní, jíž nebylo nic jiného než donekonečna omíláné fráze o soběstačnosti ve výrobě potravin. Velkovýroba zemědělský majetek nadále potřebovala k obživě pracujícího lidu.

Při zadržování zemědělského majetku bylo obratně využito situace. Otevřely se hraniční přechody. "Vyžerou nás, budeme padat hladem," zněl hlas pracujícího lidu, jenž sledoval davy Rakušanů a Němců, jak se cpou levnými českými dorty. Mezitím se v nové vládě prosadila privatizační falanga ambiciozních socialistických ekonomů a právníků Čalfa, Klaus, Kočárník, Černogurský, Rychecký, Mečiar, Dlouhý, Dyba atd., která obhájila dílo komunistů, jež se nesmělo roztříštit restitucemi, ale muselo být zachováno pro privatizaci.

Tlustý, Tyl, Tomášek - trio zvané 3T, ke kterému jako k tvůrci zákona o půdě se upíraly naděje venkova, jenž nervozně čekal na vrácení půdy a zemědělského majetku. "Co bylo ukradeno musí být vráceno," na nesčetných shromáždění zemědělců znělo ze strany 3T. Podle zákona měla osoba povinná (velkovýroba) majetek vydávat podle dohody, pokud k dohodě nedošlo měl rozhodnout soud.

Zemědělec ovšem nemůže několik měsíců nebo roků čekat na rozhodnutí soudu. Čas je běžec s dlouhým krokem, agrotechnické termíny jsou nemilosrdné, zvířata hladem vydrží sotva půl dne. Zájemců o soukromé hospodaření, kteří se k svému majetku nemohli dostat, masově ubývalo.

Čas rychle dospěl k roku 1992, k vládě V.Klause a k privatizaci a transformaci. Zatímco prosťáčkům v uších ještě znělo listopadové zvonění klíčů jako naděje na "vyrovnání majetkových křivd", ti nejotrlejší si za blahovolného přihlížení vlády zřídili tzv. tunely na miliony. Tento jev nemohl samozřejmě minout ani zemědělství, i když se více než o chemicky zahnojená pole a rezaté stroje jednalo o odběratelské a zpracovatelké podniky. Přesto pádem Agrobanky, kampeliček a dalších finančních institucí přišel venkov o slušnou hromádku peněz, které mohly přispět k vyřešení otázky restitucí.

Polistopadových 18 let opět potvrdilo, že zemědělství není obor jako kterýkoli jiný. Půda a na ní nabalený zemědělský majetek dokážou vytvážet nevyzpytatelné situace, jejichž řešení se vleče nekonečně dlouho. To jsou staleté zkušenosti-než dojde k rozuzlení problému, změní se režim a zase se pro půdu vymýšlejí nová pravidla. (František Novotný)
Foto: autor

Tragické záplavy.

Pro turisty z Německa, Švýcarska a Velké Britanie a dva místní průvodce skončila tragicky prohlídka jeskyně v thajském národním parku Kchao Sok. Přívalový déšť způsobil zvýšení hladiny potoka a zablokování východu z jeskyně. Přes celonoční úsilí záchranářů se nikoho z osmi lidí nepodařilo zachránit.

Povodně zasáhly i Střední Ameriku, v Kostarice voda a bahno způsobily smrt 14 lidí, stejný počet obětí je hlášen i ze sousední Panamy, z města Atanes. Pohřešovány jsou dvě osoby a 200 lidí přišlo o přístřeší. Záplavy na Haity už trvají 3 týdny, zahynulo více než 30 lidí.

Zdá se , že se vyplňují předovědi klimatologů o souvislosti vlivu oteplováním Země s přírodními katastrofami, jichž s negativními vlivy lidské činnosti přibývá. Deště způsobily tragédie i v severní Africe. Od pátku, kdy zde lijáky začaly, v Tunisku zahynulo 9 lidí a nejméně dalších 10 je pohřešováno. Několik lidí zahynulo v osobních autech, která byla stržena proudem vody.

Rebus zvaný půda v pohraničí.

Další poplach mezi nájemci půdy v pohraničních oblastech vyvolal návrh novely zákona o prodeji státní půdy,kterou se ministr zemědělství Petr Gandalovič pokouší zamezit spekulacím při prodeji státní půdy. Pokud by novela byla schválena, nájemci státních pozemků by podle zástupců SMO přišli o subvence ve výši nejméně 1,8 miliardy korun.

Neúrodná kamenitá a bažinatá půda kopcovitých pohraničních oblastí se jako politický problém už od roku 1945 opakovaně pro vládu stává rebusem. Opět se potvrzuje stará zkušenost, že každé zestátnění přináší státu více problémů než užitku, přičemž zestátněný majetek se i přes velké výdeje státu na jeho údržbu postupně znehodnocuje a ztrácí. Dekret č.12 prezidenta Beneše z 21.června 1945 si vynutil dlouhé série administrativních zásahů, kterým ani po dvaašedesáti letech není konec.

Po poválečném nedobrovolném odchodu německých rolníků se zemědělská půda v pohraničí stala nemilou zátěží českého zemědělství. Na nejatraktivnější německé statky se sice podařilo sehnat různé majitele, a na zbytku řádili národní správci a dobrodruzi všech národností. Mnoho poválečných nových vlastníků pohraniční zemědělské půdy brzy poznalo, že život v drsných pohraničních oblastech není žádnou slastí, a postupně bezplatně přenechalo šťastně po Němcích nabytý majetek státním statkům a odešla znovu do vnitrozemí.

Přišel listopadový převrat a zákon o půdě - a kde se vzali, tu se vzali majitelé pohraničních nemovitostí, kteří se k nim po čtyřicet let socializmu nehlásili (vlastnictví takového majetku dokázalo škaredě zohavit kádrový profil). Dnes tito vlastníci (už většinou potomci dosídlenců) samozřejmě na půdě, spadlé jim podruhé s nebe do náruče, nehospodaří, ale hledí ji buď výhodně prodat nebo pronajmout.

Novodobí nájemci v marginálních oblastech samozřejmě nehospodaří na pronajaté státní i soukromé půdě kvůli tomu, aby si vyrobili základní potraviny, jako kdysi němečtí vlastníci. Jedná se obyčejně o odchovance socialistické velkovýroby, bývalé zaměstnance státních statků a JZD, jimž jde jen a jen o zisk, nikoliv o tradiční způsob hospodaření a vesnický způsob bydlení.

Vzhledem k nepříznivému odbytu zemědělské produkce tvoří velký podíl zisku státní subvence. A to je kámen úrazu. Zákon o prodeji státní půdy, v souvislosti s novelou ministra Gandaloviče, velkonájemcům kříží plány. Obávají, že nízké nájmy by se měly stát minulostí, že vlastníci budou mít přemrštěné požadavky, že na nájem padne i polovina subvencí.

Na to, jak prognózy vyjdou, bude si muset zemědělská veřejnost nějaký čas počkat. (František Novotný)

Stále drahé pohonné hmoty!

V nejbližším období nic pěkného neočekává motoristy, objeví se nejen mrazíky s náledím a cestářskou solí, ale i vysoká cena pohonných hmot. Nasvědčují tomu zprávy z USA.

V pátek se prodával barel (159 l) americké ropy West Texas Intermediate (WTI) za 84,05 USD, což je 1.629,70 Kč. Později se ustálila na $ 83,69. Vzestup ceny je důsledkem zvýšeného napětí v Iráku a Turecku, což je oblast, ze které pochází třetina veškeré ropy na světě, a nízkých zásob ropy v USA i v Evropě.

Současná světová cena ropy je sice čtyřikrát větší než v roce 2002, ale není to v historii cena rekordní. Nejvyší ceny dosáhla v roce 1979; v období irácké revoluce stála ropa současných 90 USD (přepočet podle inflace).

Poptávka po ropě roste s růstem ekonomiky v rozvojových zemích, především ekonomiky čínské. Naopak americké hospodářství se dovede drahé ropě přizpůsobit, dokonce nepočítá se zvýšenými dodávkami z Organizace zemí vyvážejících ropu (OPEC). Na situaci reagoval i mezinárodní karter, který se na zářijové poradě ve Vídni dohodl na zvýšení těžby o 500.000 barelů denně.

Kdo zaplatí olympiádu?

Že venkov Pražany příliš nemiluje, je prastará věc. Jednou příčinou tohoto jevu je jejich zvláštní chování, na venkově se chovají jako bohatí vyslanci koloniální mocnosti mezi domorodci v Africe nebo Indii.

Venkovské projevy nepochopení a beznaděje nyní jsou udržovány zprávami o Praze jako nejbohatším východoevropském regionu. HDP v Praze je více než dvakrát větší než v ostatních českých krajích. To pro prakticky uvažující lidi se zdá nelogické, mají dojem, že něco není v pořádku. Čím jsou ty zisky podložené, když Praha nemá nerostné suroviny, zemědělskou produkci ani vysoké procento manuálně pracujících lidí?

Naleštěnými novými drahými auty a rozhazovačným způsobem života Pražané nevyvolávají u šetrného venkovského obyvatelstva ty nejnepříjemnější dojmy. Je však těžké měnit návyky. Centralizace vysoké politiky a peněz v Praze má za následek povýšenecké chování nejvyšších politiků a úředníků, které je nakažlivé a šíří se všemi vrstvami pražského obyvatelstva.

Mnohem více než velkoměstskou morálkou je nyní venkov drážděn ekonomickými vztahy mezi státem a Prahou, které se trvale jeví jako podezřelé.

Venkov dlouho mlčel, menší města a malé obce nějakou diskriminaci dlouho tušily, ale neměly důkazy, a tak trpěly se skřípějícími zuby. V džungli zákonů se nevyznaly, proti vládou nastavenému vodopádu státních peněz byly bezmocné. Až se ozvali odvážní starostové dvou malých obcí na Moravě, kterým se přestalo líbit, že ze státní kasy dostane malá obec na jednoho obyvatele 4.500 Kč, zatímco Praha na jednoho obyvatele dostane 32.000 Kč.

Přestože Praha nepatří k největším hlavním městům, je zde téměř absolutní státní centrum politické, administrativní i finanční. Pražská radnice vždy měla nejblíže k eráru a vždy mohla vnucovat své zájmy celému státu. Tento jev byl již za federace nazván "Pragocentrizmem." Jeho typickým představitelem je například V. Klaus. Pragocentrizmus měl největší podíl na rozbití Československa v roce 1992.

Praha trpí řadou nemocí. Jednou z typických pražských nemocí je zvláštní druh slepoty, neschopnost vidět dál než na hranice Prahy, neschopnost vidět a pochopit mimopražské problémy. Touto nemocí se okamžitě po příchodu do Prahy nakazí i politici z ostatních krajů. A tak jakákoliv vláda přistoupí na tradiční hru a ochotně respektuje přání pražské radnice.

K protestu malých obcí proti diskriminaci se brzy přidalo 1.400 dalších obcí. Vláda nejdříve nereagovala, a tak kvůli diskriminaci putovala žaloba k Evropskému soudu do Strasburgu. Další mezinárodní ostudě a vysokým pokutám zabránil (zatím) ministr financí Kalousek, který předložil novelu zákona, podle které nedostane Praha na obyvatele šestkrát více než venkovské obce, ale pouze čtyřikrát víc. Žaloba byla stažena.

Vzpoura venkovských starostů náležitě vytočila pražského primátora Pavla Béma i několik pražských poslanců včetně jakéhosi Toma Zajíčka, jenž údajně se na politickou dráhu vydal přes funkci starosty ve městě Písek.

Problém s nešťastným rozdělováním peněz pro obce dovršila kandidatura Prahy na uspořádání Olympijských her v roce 2016. Proti této nesmírně drahé megalománské akci, která se bez státních financí neobejde, je nejen většina mimopražského obyvatelstva, ale zřejmě i většina obyvatel Prahy.

STOP PLÝTVÁNÍ A ZDRAŽOVÁNÍ !

Pohonné hmoty by neměly být vyráběny z rostlin, které slouží jako zdroj potravin, ale z vedlejších zemědělských produktů a odpadů. Jen tak se může zastavit kosmicky stoupající cena potravin, jen tak se může zabránit zvyšování počtu hladových lidí.

Jean Ziegler, zvláštní zpravodaj OSN pro právo na výživu, ve čtvrtek 11. října 2007 velmi ostře upozornil na pět let staré moratorium týkající se výroby pohonných hmot z rostlin.

Při zvýšení ceny základních potravin o jedno procento zvýší se počet podvyživených lidí o 16 milionů. V současnosti na světě trpí 854 milionu lidí hladem. Na následky hladu ročně umírá 36 miliónu lidí.

Na výrobu 50 litrů benzinu, na které auto ujede 500 až 1000 km, se spotřebuje 200 kg kukuřice, což je množství potravy, jež stačí jedné dospělé osobě na celý rok.

Pěstování energetických plodin má nedozírný vliv jak na výběr a cenu potravin, tak na vzhled krajiny a tvorbu životního prostředí. Příkladem je Brazilie, kde se pohonné hmoty z rostlin vyrábějí dlouhou dobu; místo osevních postupů se sedmi až deseti druhy zemědělských plodin jsou vidět jen nekonečné monokultury (cukrová třtina).

Následkem hladu dochází také k častým emigracím do bohatých zemí. "Taková dramata, jako se odehrála ve Středomoří, musí skončit," řekl Ziegler, "Evropanům dělají starosti jen věci týkající se zbrojení. Hladový uprchlík však není ekonomický uprchlík. My proto bojujeme za jejich životy. Ostatně přikazuje nám to konvence o uprchlících z roku 1951."

Jihočeské matky se soudí.

V minulých dnech řešil Nejvyšší správní soud v Brně další žalobu dlouhotrvajícího sporu mezi Státním úřadem pro jadernou bezpečnost a občanským ekologickým sdružením Jihočeské matky.

Státní úřad, který je prakticky obhájcem jaderných elektráren, s ekologickými sdruženími odmítá o provozu temelínské elektrárny jednat, odvolávaje se na tzv. "Atomový zákon." Naopak Jihočeské matky tvrdí, že provoz jaderné elektrárny ohrožuje životní prostředí, tudíž by se ekologové musí k němu vyjadřovat.

Státní úřad pro jadernou bezpečnost povolil zprovoznění druhého bloku elektrárny v roce 2004, bez ohledu na protesty Jihočeských matek. Ty se obrátily na předsedkyni úřadu Danu Drábovou, ale neuspěly stejně jako později u městského soudu v Praze. Další žalobu Jihočeských matek proti provozu prvního temelínského bloku odmítl Nejvyšší správní soud letos na jaře.

Státní úřad pro jadernou bezpečnost odmítá účast občanských sdružení jako účastníků povolovacích řízení, neboť ta je vyvážena "zvýšenou měrou odpovědnosti dopadající na žadatele o povolení a přísnými podmínkami pro vydání povolení a následné využívání jaderné energie".

Nejvyšší správní soud žalobu Jihočeských matek zamítl. Český zákon o přístupu k informacím není prý v rozporu s mezinárodními závazky, tzv. Aarhuskou úmluvou.

Zatím většina větších či menších protestů proti provozu nebezpečné temelínské elektrárny dopadla neúspěšně. Je to celkem logické. V zemi, kde ateizmus, materializmus a pragmatizmus tyčí vysoko nad úctou k životu i k zákonům přírody, nelze ani od zákonodárců ani od soudců očekávat jakékoli kroky, které by omezily příjmy (za prodej elektrické energie) státu i státních a soukromých společností, politiky nevyjímajíce.

Absurdistán Czech made.

Gross? Jak je možné, že tento člověk mohl být premiérem? A jak je možné, že se po čtvrteční transakci stal zámožným mužem?

Ano, ten člověk je legrační. Avšak má i jakousi inteligenci koňského handlíře. Že se však handlíři v plážových kraťasech proderou na nejvyšší politická místa, pak zkrachují a poté za velice zvláštních okolností zbohatnou – to nemusí být zrovna dobrá zpráva o zemi, kde se tak děje.

Nový vodíkový motor.

Centrum pro použitelnou elektrochemii (ECHEM) Wiener Neustadt úspěšně pokračuje ve vývoji unikátního ekologické-
ho Wankelova motoru nové generace. Vývojové práce by měly být ukončeny v roce 2009.

S postupem prací byla veřejnost seznámena na kongresu pořádaného firmou Blaha Korneuburg, pod názvem "Výzkum a vývoj - budoucnost made in Dolní Rakousy." Svou činnost představili technici z Wiener Neustadtu, Kremsu a Tullnu a výzkumníci ze střediska v Seibesdorfu a z nového bioenergetického pracoviště ve Wieselburgu.

Očekává se, že o nový motor, v němž by také měl být spalován vodík, budou mít velký zájem výrobci automobilů. To je hlavním záměrem projektu, na němž pracuje 450 techniků a 150 projektantů.

Spolupráce několika dolnorakouských firem přispívá výrazně k mezinárodní konkurenceschopnosti projektu, pochválil zástupce dolnorakouského hejtmana Ernest Gabman: "Není jiná alternativa k dalšímu zvýšení úrovně hospodářství". Upozornil na to, že příznivá geografická poloha Dolní Rakousy přímo nutí k soutěži . "Jsme kontinentální křižovatkou vývojových proudů."

Hospodáři na vymření.

Kolektivizačním rozoráním mezí a spojením dvacetiarových políček a desetiarových luk do velkých honů byly poprvé zpochybněny tisícileté zkušenosti (různé-podle oblastí) starých zemědělců. Klasický způsob obdělání půdy (orba) sice zůstal, ale byl přizpůsoben nejúrodnějším oblastem, zmechanizován, doplněn o intenzivní chemizaci. Orná půda byla dokonce rozšířena, zorána byla většina luk, pastvin, mezí, alejí, polních cest, remízků, lesíků atd.

Po listopadu 1989 bylo sice potomkům bývalých hospodářů formálně nabídnuto převzetí původních pozemků, ale většina z jednoho milionu zemědělských závodů z roku 1938 obnovena nebyla. Zájem byl nejdříve velký, když však za laxního přehlížení vlády odmítli stále mocní kolchozní bosové vydávat pozemky a ukradený zemědělský majetek, brzy zájem o soukromé hospodaření upadl, klesl asi na bývalých 50.000 vlastníků pozemků.

Nakonec administrativní a jiné překážky, které restituentům nastavila jak horda obdivovatelů výdobytků socializmu, tak horda Klausových privatizátorů, překonalo jen asi skutečných 5.000 zemědělců. Restituci majetku hospodářských, mlékárenských, strojních a jiných družstev, bez nichž je hospodaření malozemědělců sebevraždou, jmenovitě zabránil Václav Klaus. Osmdesát procent zemědělské půdy je nadále užíváno privatizovanou a transformovanou postsocialistickou zemědělskou velkovýrobou, jež si zanechala rozměry a odběratelské a dodavatelské vztahy, jaké jí dala kolektivizace. Tak jako za socializmu proudí do této bezedné díry nadále ohromné subvence.

Změnilo se však využití půdy, došlo k opačnému extrému, místo budovatelského zúrodňování půdy (meliorace a rekultivace), přišlo zatravnění ohromných ploch, nejvíce v horských i podhorských oblastech. Především však zanikla vesnická soběstačnost ve výrobě potravin a původní samozásobitelská funkce venkova, venkovské obyvatelstvo je nyní zcela závislé na městských obchodech a na potravinách z jiných oblastí a z jiných zemí.(František Novotný)